by Na úvod takový vtip, co mě napadl:
Táta a jeho koníčky
Táta. Otec. Rodič mužského rodu. Takové stvoření je v rodině důležité. Chrání jí před zlem a smrtí, hlavně proto, že vydělává. Zatímco někteří mají otce kutily nebo lenochy, každý má nějakou vášeň. Ten můj miluje cestování. Se svou brutální terénní mašinou procestoval už hodně zemí, včetně Alp. Jejich výšiny navštívil už několikrát, pokaždé s někým jiným. Jednou jsem tam byla i já, a změnilo mi to život.
Ale cestování po cest bez asfaltu není tátova jediná záliba. Jeho blogu dodává šmrnc hned řada fotek, které na těch daných místech důkladně pořizuje. A zde začíná plot-twist. Představte si, že sedíte v autě s mým tátou, 2500 m n.m., a najednou se před vámi začne vykreslovat úžasný pohled na holé vrcholky Alp. A teď vám položím otázku: vyfotili byste to? Když cestu před vámi pilně nahrává outdoorová kamera DGI? – a můj táta nechce moc stříhat momenty, kdy jsme museli zastavit aby si něco vyfotil.
Jiná možnost neexistuje
Tak co si vyberete? Budete zbytečně zdržovat, ale pořídíte úžasné fotografie? Nebo celý proces urychlíte, ale přijdete o foto dokument z vašeho tripu? Říkejte si, co chcete, ale můj táta jedná jednoduše a rázně: možnost dvě neexistuje.
Takže, i když se snaží vypadat hrozně otráveně že to dělá, zastaví, vystoupí,… A tady začíná naše nekonečné čekání.
Hodlá se ještě vracet?
Prvních 5 minut jen čumím ven nebo na taťku, jak mění pozice, aktuální lokaci, a všechno možné. Chodí sem a tam, a snaží se najít ten správný úhel.
Po 10 minutách jeho odchodu z auta se začínám nudit. Koukám na mobil. Je 9:15. Pokaždé vyrážíme brzy, aby táta mohl co nejdříve začít zdržovat. To víte, to ho baví.
20 minut čekám, až zaujme osudnou pozici. Už pořídil 230 fotek, a ještě neskončil. Na šířku, na výšku, 34° nebo 42°, 12 metrů nebo 3 kilometry, 2 chipsy nebo 3 chipsy… vážně se nudím
Půl hodiny. Půl hodiny dřepim v autě, hudba zní, a taťka venku s foťákem trčí. Stále ještě nenastala ta pravá chvíle to sbalit. Nene, lidičky, tohle je pořád začátek.
Hodina odbila. Nechápu, jak to venku v těch 13°C vydrží. Zvlášť, když musí při focení pevně držet jako kámen. V hlavě si říkám: Další písnička pryč, tati. Další album pryč, tati. Další věčnost pryč, tati.
Další 3 hodiny čekám. Bezmocný doprovod v autě čekající na jeho stvořitele se začíná cítit nepotřebně.
A pak, ten nejlepší moment v historii nejlepších momentů v historii: OOOTEC SE VRACÍ, OOOTEC SE VRACÍ, OOOTEC SE VRACÍ. V tu chvíli pokaždé cítím takové štěstí, které uklidnilo bouři v mém srdci. Je to pocit tepla a veselí. A nejlepší je, když táta dodá: ani to nebylo tak dlouho, ne?………. Jasná věc. Já si počkám tati.
Natočíš mě jak tady jedu?
Dalších deset dní to je pořád stejné. Akorát se občas stane, že to jsem já, kdo má něco pořídit nebo natočit. Nejlepší bylo, když jsem byla vyslána na důležitou misi natočit tátu, jak jede v autě, a jak uhýbá v serpentinách. Šlo o to, že bylo asi 10°C, a šíleně foukalo. Ještě jsem musela točit ze svou míst. Takže jsem natočila scénu číslo jedna, a pak jsem rychlostí zvuku doběhla na místo určení pro natočení scény číslo dvě. Příště řídím já!
,,Ježiši, koukej na ty hory… Já si to musím vyfotit.“
,,Hele hele hele, tohle si musim vyfotit.“
,,Hele vydrž tu, já si to jenom vyfotim jak tu takhle stojíme.“
,,Prosimtě, já ti dám foťák, a natočíš mě jak tady jedu. Jo, běž támhle, ať to je vidět, a já na tebe mávnu.“
,,Hele, vyfotila bys mě tady takhle?“
Pokaždé, když je uslyším, už mi v hlavě vzniká menší tornádo. Já si počkám, tati. Jasně, cokoliv, tati. Chápu, tvůj blog se už nemůže dočkat, tati. Ano, vyfotím tě jak tu stojíš, tati. Ano, natočím tě jak padáš ze skály, tati.
Ale já ho chápu
Taťka ještě ke všemu to focení maskuje za to, že je potřebuje do průvodce, který připravuje. Vytvořit knihu není jen tak – o tom já vím hodně, sama na jedné makám už věky – ale strávit kvůli tomu měsíce na cizích, mrazivých místech Evropy? To bych to radši sbalila a napsala místo toho říkanky pro malé děti.
