by Píše se 16. září, mám narozeniny. Neurčito dní před dneškem jsem v obchodě obuvi CCC zahlédla velice atraktivní přívěsek na klíčenku. Ručně pletený medvídek s kulatým chomáčem chlupů místo bříška. Na hlavě nenápadné poutko, na němž je zachycené očko s karabinkou. Ten den jsem si slíbila, že si ho na své narozeniny přijdu koupit. A ten den je dnes.
Je pátek a já před příchodem do školy nakoupila v potravinách dva pytlíky marshmallow. Vzpomněla jsem si na slova mé dobré kamarádky. Říkala, jak by si dala marshmallow. Souhlasila jsem. Hned, jak to řekla, dostala jsem na ně chuť. A teď jsem je koupila. Splnil se mi malý sen znovu pocítit delikátní chuť sladké pěny.
Jen, co se přiblížím k mé lavici v 8. třídě, začnou mi sousedící spolužačky přát vše nejlepší. Přidá se i pár dalších lidí, včetně Adama, který u mě má přezdívku Rváč a ne Přáč. Bylo to od něho milé. Každopádně o přestávce, před dvouhodinovkou matematiky, jsem cukrovinky rozdala a o zbytek se s holkama postarala.
Prožila jsem zajímavou odpoledku, protože se na nás náš třídní hodně naštval za to, že jsme nepovoleně natáčeli rvačky kluků. Řekla bych, že v tom naštěstí nemám prsty, ale přiznávám se k vině. Nenatáčela jsem tu rvačku, co proběhla den předtím; ale proběhlo jich více a dodnes je mám nahrané v galerii. Nemluvě o tom, že na naší škole jsou telefony už tak zakázané. Ale to není téma dne. Škola skončila. Na chodbě jsem narazila na mého staršího bráchu, který tuhle základku dřív navštěvoval a dnes má vlastní byt. Mile mě překvapil. Řekla jsem mu o mém plánu jít do CCC, tak jsme tam šli spolu. Tam jsem se podruhé setkala s tím milým chomáčem chlupů s nohama, rukama a hlavou s ouškama, očima a čumákem. Čapla jsem ho a vyrazila směr pokladna. Platba naštěstí proběhla úspěšně a během momentu jsme byli pryč. Ještě jsme stihli navštívit cukrárnu, kde jsem si poručila starého přítele medovníka.
Doma jsem medvídka ukázala svému mladšímu bráškovi, kterému se pochopitelně líbil. Za jeho přítomnosti jsem mu vymyslela jméno, a to tak, že jsem přívěsek sevřela, pískla „Ten je tak ňuňu!!!“ a v tu chvíli mě přes hlavu prásklo jméno Ňuňík. A bylo to. Ňuňík v celé své- Aha, bráška měl taky nápad: Black edition. To má z jedné reklamy, občas to říká. Ale dávalo to smysl. Takže Ňuňík Black edition v celé své kráse.
Koupila jsem si ho, protože jsem si ho měla v plánu připevnit na tašku, aby byla zajímavější. Na první pokus se mi nepovedlo najít místo, ale moje mamka už něco vymyslela a hned další den ráno jsem se Ňuňíkem pyšnila jako páv svým ocasem. Několik dní to tak šlo, až jednou…
Stalo se to v úterý. Ráno jsem běžela, abych nezmeškala ranní společňák (to je shluk 2. stupně, kde učitelé předávají důležité novinky a řeší se problémy). Paní hospodářka odemyká šatnu všem opozdilcům a ty nemá ráda. Bohužel jsem se jejím upomínkám nevyhnula, ale dala jsem to na solidní část meetingu. Pak skončil, já si ze země vzala svou tašku a odebrala jsem se do naší třídy. Všechno šlo jak na drátkách, až o přestávce před češtinou. To jsem se podívala na tašku, na její bok, kde kontroluju, jak se Ňuňíkovi daří… a on tam nebyl. Najednou byl pryč.
Trochu jsem zpanikařila. Okamžitě jsem se rozhlédla okolo nejbližších lavic, ale nebyl tam. Zvedla jsem tašku, prohledala jsem všechna místa ve třídě, ale nikde nebyl. Dost mě to vzalo a v ten moment jsem si uvědomila, kolik pro mě znamená. Jak moc je ten přívěsek v mém životě důležitý. Každý prostý den mi zpříjemní a když se na něj dívám, vidím 16. září v CCC s mým bráchou. To mě také omlouvá z depresivního ležení na lavici a trpění v duchu. Když se ve třídě objevil náš třídní, oslovila jsem ho, v ruce jsem svírala měděnou karabinku a zeptala se, jestli tu na škole nevedeme Ztráty a nálezy. Doporučil mi, abych se na to zeptala školníka nebo hospodářky (tu jsem rovnou vyloučila).
Když přišlo na oběd, našla jsem školníka a zeptala se na Ztráty a nálezy. Prý dřív nějaké byly, ale už nejsou. Dokonce jsem celou cestu domů hleděla na chodník před sebou – mohl se vyháknout –, ale nic! A když jsem přišla domů, tak jsem zaběhla do mého pokoje a podívala se na zem, kam si pokládám tašku. Čekala jsem, že tam na mě třeba čeká. Pak jsem procházela celý byt a volala: „Ňuňíku!! Kde jsi?! Vrať se ke mě, budu si tě víc vážit a už tě nevezmu do školy! Copak jsi zůstal ve škole? Copak ti je ve škole líp než u mě? Notak, pojď sem!“ Znělo to fakt zoufale.
Se scénářem, že ho nenajdu cestou, ani doma, jsem počítala a měla jsem plán, jak pokračovat. Vytiskla jsem si malou fotografii (viz výše) a další den ji vzala do školy. Nevím, jestli to byl můj nápad, nebo převzatý od někoho jiného, ale o přestávce jsem zašla do nejvyššího patra školy, kde jsou 1.-4. třída s kabinetem. Vešla jsem do 1. třídy a po chvíli sledování malinkých dětiček, jak si na koberci staví kostky, jsem se sebrala a začala jsem se jich ptát, jestli neviděli černého medvídka, a ukazovala jsem jim fotku. Nejdřív byla má snaha neúspěšná, ale pak to více začala řešit jedna holčička. Půjčila si ji a jak se na ni dívala, říkala „Počkej, počkej…“ Odešla ze třídy, následována mnou a jejími kumpánkami. Navštívily jsme 2. třídu, kde byl zrovna učitel, kterého jsem za svejch osm let viděla – a to nekecám – poprvé. Co to bylo za týpka?* No, ukázal tu fotku celé třídě, což bylo milé, a když nikdo nevěděl, šla jsem s holkama o patro níž. Chtěly někoho najít, a potkaly jsme Blážu – učitelku na přírodopis. Jakmile se dozvěděla o tom přívěsku, řekla, že ho našla na dvoře a teď ho má hospodářka. Šly jsme tedy zpátky, do kabinetu. Cestou jsem si sotva uvědomila, že už mám vlastně vyhráno. V kabinetu mi hospodářka Ňuňíka vydala (se slovy Já jsem si myslela, že bude někoho z prvostupňáků, ale nenapadli mě druhostupňáci!) a moje srdce nadskočilo v moment, kdy jsem si ho vzala.
Než jsem odešla, poděkovala jsem holčičkám za pomoc, a na to zmizela v hlubinách naší malé školy. Zjistila jsem, že jeho poutko se natrhlo a proto vypadl. Hned po vtrhnutí do třídy jsem při dobývání k mé lavici ze sebe dostala nadšené: „Já ho našla!“
Na chvíli jsem myslela, že se my dva už nepotkáme. Ale když se mé oči setkaly s jeho, věděla jsem, co bude dál. Radostné setkání bylo natolik radostné, že jsem byla radostí bez sebe. Jinak to říct nejde. Obavy a hrůzu, které byly už tak tatam, jsem dávno hodila za hlavu.
Jeho vytištěnou fotku jsem už nepotřebovala, ale rozhodla jsem se jí nezbavit a nalepila si ji do kroniky.
—–
*Nakonec jsem zjistila, že to byl pan Schwammenhafen, třídní 2. třídy… Ne, nejste jediný, co se nad jeho jménem pozastavují.
